Alex Koníček a Tomáš Bureš: Do byznysu jsme šli naprosto naivně, zato na tisíc procent

Poznali se při práci, jsou každý z trochu jiného těsta, ale když je chvilku posloucháte, je jasné, že jim to spolu skvěle klape. Alex a Tomáš vybudovali z nadějného startupu Big Boy stomilionový lovebrand, který prochází velkým přerodem. Energie ani nadšení jim nechybí a do budoucna mají velké plány. 

Nedávno jsem slyšela přísloví “Co neprošlo smysly, nemůže být v mysli.” a ráda bych náš rozhovor zaměřila právě na smysly. Vzpomenete si, jak to tenkrát v Big Boyi vonělo, když jste ho spolu rozjížděli? Bylo to jiné než dnes?

Tomáš: Bylo to jiné. Pamatuju si na úžasnou vůni, když jsem přišel do jedné z našich prvních dílen. Dnes už ji bohužel tolik necítím. 

Alex: Nejen vůně byly tenkrát intenzivnější. Do všeho jsme šli naprosto naivně, zato na tisíc procent. Když se nám něco povedlo, hned jsme si s Tomášem volali a radovali se z toho. Problémy jsme neřešili a zákazníkům jsme tvrdili, že jsme světoví, i když jsme vyráběli deset kilo másla za hodinu. 

Tomáš: Řeči nám zůstaly, ale čísla máme dnes jinde. 

Alex: Karty se po čase otočily a my jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Dneska firma stoupá do velkých výšin, s čímž jsme nepočítali ani jeden, a musíme se tomu přizpůsobit. Neříkám, že je to horší, ale je to jen jiný. 

To, že se vám podařilo za pět let vybudovat z Big Boye úspěšnou firmu znamená, že na něco musíte mít moc dobrý čich. Co to je? 

Tomáš: Já myslím, že je to především Alexova schopnost prodat cokoli, na co ukážeš prstem. Ve fitku, kde pracoval na baru jako brigádník, mě o tom několikrát přesvědčil. Lepšího prodavače než Alexe jsem neměl. V Big Boyi jsme jeho umění postupně převedli do většího byznysu. Už to není jedna sklenička, ale sto padesát tisíc měsíčně.  

Alex: Přesně tak, akorát se změnilo prostředí. Prodáváme hlavně online na našem eshopu, ale základní princip zůstal stejný - kvalitní produkt s velkým příběhem, kterému nejde nic vyčíst.  

Tomáš: Od začátku našeho byznysu chceme jednat se zákazníky, partnery i zaměstnanci tak, abychom nemuseli přejít na druhý chodník, když se potkáme. A do dneška nám to funguje.  

Necháme promluvit další smysl, a to chuť. Jaký máte vztah k jídlu?

Tomáš: Tím, že jsem spoustu let dělal kulturistiku a držel diety, jsem začal jídlo vnímat spíš jako energetický zdroj, ale o to víc si ho dnes umím vychutnat. A vím přesně, pro jakou dobrotu sáhnout. 

Alex: Jídlo mám hrozně rád, ale když ho připraví někdo, kdo to umí. Já se vyznám spíš v trendech. S některými našimi produkty jsme se naprosto perfektně trefili do chuti zákazníků jako třeba s příchutí White Brownie, která v Evropě zatím vůbec neexistuje. V našem odvětví je prvotřídní chuť strašně důležitá. 

Říká se, že s jídlem roste chuť. Platí to i u vás?

Tomáš: S jídlem určitě roste chuť, ale my jsme z plánů spíš lehce slevili. Po rychlém růstu a megalomanských plánech jsme se museli trošku zklidnit, protože žádný strom neroste do nebes. Teď se snažíme firmu stabilizovat. 

Alex: V Big Boyi nebyl rok, abychom nevyrostli alespoň o sto procent. Když říkáme, že se chceme stabilizovat a zlepšit procesy, znamená to opět růst o sto procent, což je plán i pro tento rok. Máme dost energie i elánu a do budoucna míříme na miliardové obraty, ale takovou firmu můžeme vybudovat jedině v perfektních podmínkách. Proto se dnes snažíme Big Boye profesionalizovat. Chceme být konstantně v růstu, ale ne za každou cenu.  

Nepřepadl vás na chvíli pocit, že jste si vzali příliš velké sousto?

Tomáš: Takových momentů byla spousta, ale nikdy jsme se z toho nehroutili a snažili se najít cestu. Obklopili jsme se partou lidí, kteří vědí o byznysu daleko víc než my, a to je naše výhra. Porodní bolesti k podnikání patří a bereme je jako šanci naučit se něco nového. Nikdy jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že bychom to nedokázali. 

Alex: Už s tím umíme žít a víme, že každý problém se dá řešit. Chceme trhu neustále nabízet nové exkluzivní produkty a být vždy alespoň krok před konkurencí. “Timing is everything" a to s sebou nese tlak, ze kterého mohou vznikat chyby. Stavíme se k nim čelem a nebojíme se omluvit. To nás možná dělí od zbytku.  

Další smysl, který jsme zatím neprobrali je sluch. Jak to děláte, že vám to spolu klape? Posloucháte se navzájem?

Tomáš: Ve fitku musel poslouchat Alex mě. Postupem času jsme to otočili a teď poslouchám já jeho, to funguje nejlíp.  

Alex: Tomáš měl ve fitness světě vždycky velmi dobré jméno, což bylo pro mě ohromně důležitý. Nedokážu si představit, že bych podnikal s někým, s kým bych si nerozuměl lidsky. Postupně jsem se od něj učil, jak komunikovat s partnery a vybudovat si jejich důvěru. Od začátku jsme si pevně nastavili, že se o exekutivu budu starat hlavně já a ostatní záležitosti budeme řešit společně. Jsem strašně rád, že nám to takhle funguje, protože znám spoustu lidí, kteří se dohadují kvůli banalitám nebo vlastním zájmům. Myslím, že tohle u nás vůbec nehrozí a vzájemně se perfektně doplňujme.  

Uznání od okolí je důležitou motivací a hnacím motorem k další práci. Jak se cítíte, když vás někdo pochválí?

Tomáš: Já se vždycky ošívám, ale stejně mě to zahřeje. 

Alex: Mám pochvalu rád. Nejvíc si vážím pochvaly od zákazníků. To mi dělá největší radost. 

Nejen práce, ale i odpočinek je důležitý. Jak relaxujete? Máte rádi ticho?

Alex: Já ticho úplně nenávidím. Jsem sangvinik, vyhledávám kontakt s lidmi a neumím být sám. Okamžitě mě popadá panika, kde jsou všichni a proč jsem zůstal sám. I když jezdím sám v autě, musím mít nahlas hudbu. 

Tomáš: Já to mám úplně opačně. Nejradši odpočívám v přírodě nebo při sportu, když tam nikdo není. Běžně jsem od rána do večera mezi lidmi, proto je pro mě je největší relax, když se odlidním. Potřebuju být sám. 

Pojďme se přesunou ke zraku. Na jaký kus světa je podle vás nejkrásnější pohled?

Tomáš: Já jsem jednoduchý spotřebitel, mám rád oheň, vodu a hvězdný nebe. 

Alex: Nejkrásnější pohled je samozřejmě na spokojenou rodinu, ale mám ještě jedno tajný přání. Chtěl bych se podívat na svoje rodiště na Ukrajině. 

Na co se vám naopak v dnešní době špatně kouká?

Tomáš: Nechápu, co se poslední rok a půl děje kolem nás. Už mě vysiluje o tom mluvit, protože zjišťuju, že tomu vůbec nerozumím. Přijde mi to jako sen, ze kterého se musíme probudit. 

Alex: Když budu mluvit z branže, tak mi hodně leží v žaludku cílená likvidace menších značek. Účelově vznikají firmy a utlačují ostatní podsekáváním cen. Představ si třeba partu analytiků nebo finančníků, kteří si založí firmu ve sportovní výživě, nerozumí vývoji ani výrobě a likvidují zdravé firmy pouze nízkou cenou. Je to krátkozraký a vytrácí se jakýkoli cit a fairplay.  

Teď už nám zbývá poslední smysl, a to hmat. Co vám bere nejvíc vítr z plachet? 

Tomáš: Mně vždycky nejvíc bere energii zklamání z člověka, do kterého jsem vložil důvěru. Na to si pořád neumím zvyknout. Sice ve všem hledám poučení, které mě nakonec posune dopředu, ale ta pachuť zklamání mi zůstane.  

Alex: Já to mám úplně stejně. Vadí mi lidi, kteří do práce nedávají srdce. Podnikání s sebou nese jednu velkou výhodu, můžeme si společně utvořit prostředí, ve kterém nám bude dobře. Těší mě, když vidím, s jakým nasazením a chutí lidi v Big Boyi pracují. 

Máte nějaký sen, na který jste zatím v životě nedosáhli?

Tomáš: Já jsem nikdy neměl velký sny. Vlastně jo, když jsem byl malý, říkal jsem si, že bych se v něčem chtěl stát mistrem světa. A pak, když jsem získal titul mistra světa v kulturistice, uvědomil jsem si, že to vlastně nic není. Dneska jsou moje sny mnohem přízemnější, chci, aby byli všichni kolem mě zdraví a vše fungovalo, jak má. 

Alex: Já jsem snílek. Dřív, když jsem nemohl usnout, představoval jsem si, že jsem vyhrál v loterii a utrácím. 

Tomáš: To jsem dělal taky, ale já ty peníze rozdával.  

Alex: Já taky samozřejmě utrácel jen to, co zbylo. Dneska se ale čím dál víc odkláním od hmotných věcí, i když jsou samozřejmě fajn. Baví mě myšlenka přinést světu něco nového, o čem se v pozitivním slova smyslu bude ještě dlouho mluvit. Vážím si toho, v jakých podmínkách žijeme a možnosti něco vytvářet. To není běžný. V Kongu bych si asi fabriku na arašídový máslo neotevřel. Nevím jak ty, jestli bys ji chtěl v Kongu otevírat. 

Tomáš: Já bych vůbec nechtěl být v Kongu.  

Alex: A to je právě ono. Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě a pro mě je teď nejvíc důležitý, co tady zanecháme a jaký to má smysl. V tomto případě nehrají peníze vůbec žádnou roli, protože pokud člověk dělá práci celým svým srdcem a vidí za tím něco víc, peníze dřív nebo později přijdou samy.  

Alex Koníček a Tomáš Bureš: Do byznysu jsme šli naprosto naivně, zato na tisíc procent
Vytvorené27.7.2021